18. září 2018

O duchovní sobotě v KRISTU

Když Kristus uzdravil nemocného pouhým slovem a zbavil ho břemene nemoci, neporušil zákon soboty, ale právě naopak zcela ho naplnil v nejhlubším slova smyslu, neboť jaké je odpočinutí pod břemenem nemoci?

Bůh přikázal, aby Izrael světil sobotu, co je ovšem obecně platným zákonem? Především duchovní význam soboty (duchovní sobota). Bůh nás uvádí do svého odpočinutí na základě dokonalého díla Ježíše Krista, jako kdysi uvedl člověka do svého odpočinutí na základě dokonalého díla stvoření.

Jestliže tedy křestané oddělují neděli pro tento duchovní účel, nedopouštějí se ničeho zlého, ale jednají přesně v duchu zákona soboty, zachovávajíce Boží uložený řád práce a odpočinku.

Pojem neděle, nic nedělat, tedy odpočívat, věcně vyjadřuje totéž co pojem soboty, tedy shabathu.

Proto je třeba odpočívat v Božím spásném díle s plnou důvěrou a nerušit Boží odpočinutí, tedy Boží sobotu, marnými skutky vlastní samospravedlnosti, protože tak jako byl starozákonní rušitel soboty potrestán smrtí, tak i ten kdo ruší Boží sobotu, svými skutky, namísto aby vírou přijal dílo Kristovo, nedosáhne na nový život z Boha, ale zůstane mrtev ve svých vinách a hříších. Tento zákon duchovní soboty, duchovního odpočinutí v Kristu platí obecně a bez výhrad.

Je tedy nesmírně důležité rozlišit v čem je sobota obecně platným zákonem, který platí vždy a všude a v čem je přikázáním, jehož platnost je omezena místem a dobou, pokud to pochopíme, tak nám nebude záležet na tom, zda se den odpočinku jmenuje sobota, nebo neděle a nebudeme z takových vedlejším věcí dělat teologickou vědu, nebo na nich dokonce stavět učení.

Proto nedělejme z přikázání omezeného dobou a místem obecně platný zákon! Neboť právě tímto omylem, který leží v tom, že zaměňujeme jádro se skořápkou, respektive ducha s literou, vzniká všechno sektářství.

Někdo považuje jeden den za důležitější než druhý, jiný považuje všechny dny za stejně důležité. Každý nechť je plně přesvědčen o tom, jak sám smýšlí. Kdo zachovává určitý den, zachovává jej Pánu. Kdo jí, jí Pánu, neboť děkuje Bohu; a kdo nejí, nejí Pánu a také děkuje Bohu. (Římanům 14:5-6)