Nebiblické učení I - uctívání soch a obrazů (modlářství)

Druhá kniha Mojžíšova (Exodus) popisuje, jak Mojžíš prodléval na hoře Sinaj a mezi tím si lid na jeho bratru Áronovi vyžádal hmatatelného boha (modlu), který by je vedl do zaslíbené země. Áron jim zhotovil po vzoru egyptského Apise zlaté tele (býčka). Mojžíš po svém návratu splnil příkaz Hospodina, aby shromáždil věrné a nevěrné pobili, vše je popsáno 32 kapitole knihy Exodus.

Zlatá socha je symbolem modlářství, viz zlaté tele (Exodus kapitola 32) nebo dvě zlatá telata (1. Královská 12:28). Bůh má modlářství v ohavnosti ve svém Slově praví: "Já Hospodin jsem tvůj Bůh ... nebudeš mít jiné bohy vedle mne ... nebudeš se jim klanět a nebudeš jim otročit, neboť já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý." (Exodus 20:1-4) dále také "nebudete se klanět jinému bohu, neboť Hospodin, jehož jméno je Žárlivý, je Bůh žárlivý." (Exodus 34:14).

Druhé Boží přikázání zapsané v Druhé knize Mojžíšově (Exodus 20:3-6) zní: 

Nebudeš mít jiné bohy vedle mne. Neuděláš si tesanou modlu ani jakékoliv zpodobení toho, co je nahoře na nebi nebo dole na zemi či ve vodě pod zemí. Nebudeš se jim klanět a nebudeš jim otročit, neboť já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý, který s trestem navštěvuji vinu otců na synech i na třetí a na čtvrté generaci těch, kdo mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům těch, kdo mne milují a zachovávají mé příkazy.

Křesťané by se nikdy neměli klanět sochám nebo obrazům, ale pouze před jediným pravým živým Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým, který o sobě ústy proroka řekl "Já jsem Hospodin a jiného není, kromě mě není Boha." (Izaiáš 45:5), klanění se modlám, to jest sochám nebo obrazům, ať už představují kohokoli, je satanův svod, uctívání soch nebo obrazů je modloslužbou, neboť jedinému se pokloníš „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jemu jedinému sloužit.“ (Lukáš 4:8), neboť "vyhladím tvé modly ze tvého středu a nebudeš se již klanět dílu svých rukou." (Micheáš 5:12)

A koho uctíváš ty, mrtvé sochy, nebo živého Boha? 

Valentýn - Jaký podíl věřícího s nevěřícím?

Nebuďte zapřaženi do cizího jha s nevěřícími. Neboť co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké je společenství světla s tmou? Jaký je souzvuk Krista s Belialem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení svatyně Boží s modlami?

Římské imperium, potřebovalo legitimizovat svátky pohanských bohů a tak se našlo řešení, převlečeme pohanství do křesťanství.

Čtrnáctého února si římská církev připomíná oběť mučedníka Valentýna. Byl to římský kněz popravený císařem Klaudiem u Milvijského mostu. Později papež Gelasius vyzdvihl jeho svátek, aby potlačil rozpustilost římanů při pohanských faunových oslavách. 

Tento svátek je směsicí jak římských, tak pohanských tradic. Již staří římané slavili 14. února svátek bohyně Juno, která byla ochránkyní manželství a rodiny. Bylo považováno za dobré znamení, když si milenci o tomto dni řekli své "ANO". Provdané ženy dostávaly 14. února květiny a svobodné dívky se zdobily květinovými věnci. 

Římská církev se s touto pohanskou tradicí nechtěla rozloučit, když tedy 14. února vystřídal den zasvěcený pohanské bohyni tzv. křesťanský svátek sv. Valentýna, byl tento prohlášen za milosrdného ochránce zamilovaných, se šířením křesťanství pronikl kult sv. Valentýna i do těch nejzapadlejších koutů a později překročil i hranice Evropy.

Den sv. Valentýna byl římský svátek plodnosti, během něhož muži běhávali nazí po ulicích, zabili kozu nebo prase, běhali s nimi po ulicích a honili ženy, každá žena, která se dotkla kůže kozla, patřila tomu nebo kterému muži, bylo to období zábavy a páchali se nejrůznější převrácenosti a zvrácenosti.

Nemůžete pít Pánův kalich i kalich démonů; nemůžete mít podíl na Pánově stolu i na stolu démonů.
(1. Korintským 10:21)