Ježíšovo kázání na hoře - Blahoslavení

Když spatřil zástupy, vystoupil na horu. A když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je: 

Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království Nebes. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi do dědictví.  Blahoslavení ti, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha. Blahoslavení ti, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni Božími syny. Blahoslavení ti, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království Nebes. Když vás budou tupit a pronásledovat a mluvit proti vám lživě všecko zlé kvůli mně, jste blahoslavení.  Radujte se a jásejte, neboť hojná je vaše odplata v nebesích; vždyť takto pronásledovali proroky, kteří byli před vámi.

Matouš 5:1-12 

Ne každý, kdo mi říká: Pane, Pane, vejde do království Nebes

Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane‘, vejde do království Nebes, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích. Mnozí mi v onen den řeknou: ‚Pane, Pane, což jsme tvým jménem neprorokovali a tvým jménem nevyháněli démony a tvým jménem neučinili mnoho mocných činů? ‘ A tehdy jim vyznám: ‚Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti. (Matouš 7:21-23)

Kdo má rád otce nebo matku víc než mne, není mne hoden; a kdo má rád syna nebo dceru víc než mne, není mne hoden. A kdo jde za mnou a nebere svůj kříž, není mne hoden. Kdo nalezne svou duši, ztratí ji; a kdo ztratí svou duši kvůli mně, nalezne ji.“ „Kdo přijímá vás, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal. Kdo přijímá proroka proto, že je to prorok, obdrží odměnu proroka; a kdo přijímá spravedlivého proto, že je to spravedlivý, obdrží odměnu spravedlivého. A kdo by jednomu z těchto maličkých dal napít proto, že je učedník, i kdyby mu dal jen pohár studené vody, amen, pravím vám, jistě nepřijde o svou odměnu.“ (Matouš 10:37-42) Přichází-li někdo ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku, manželku a děti, bratry a sestry, ano i vlastní duši, nemůže být mým učedníkem. Kdo jde za mnou a nenese svůj kříž, nemůže být mým učedníkem. (Lukáš 14:26-27)

Neboť víme, že Zákon je duchovní

Což nevíte, bratři -- vždyť mluvím k těm, kteří znají Zákon -- že zákon panuje nad člověkem, jen pokud je živ? Vdaná žena je zákonem vázána k žijícímu muži; jestliže však její muž zemře, je tohoto zákona zproštěna. Nuže tedy, pokud je její muž naživu, oddá-li se jinému muži, bude prohlášena za cizoložnici. Jestliže však její muž zemře, je od toho zákona svobodná, takže nebude cizoložnicí, když se oddá jinému muži. Právě tak, moji bratři, jste i vy zemřeli Zákonu skrze tělo Kristovo, abyste se oddali jinému, tomu, který byl vzkříšen z mrtvých, abychom přinesli ovoce Bohu. Neboť když jsme byli v těle, působily v našich údech hříšné vášně probouzené Zákonem, aby přinesly ovoce k smrti. Nyní však jsme byli zproštěni Zákona, když jsme zemřeli tomu, čím jsme byli pevně drženi, takže sloužíme v novotě Ducha, a ne ve zvetšelosti litery. Co tedy řekneme? Je Zákon hříchem? Naprosto ne! Ale hřích bych nepoznal jinak než skrze Zákon. Vždyť o žádostivosti bych nevěděl, kdyby Zákon neříkal: „ Nepožádáš.“ Hřích využil příležitosti, které se mu dostalo skrze to přikázání, a probudil ve mně veškerou žádostivost; bez Zákona je totiž hřích mrtev. Já jsem kdysi žil bez Zákona; když však přišlo přikázání, hřích ožil, a já jsem zemřel. I ukázalo se, že přikázání, které mělo být k životu, bylo mi k smrti. Neboť hřích využil příležitosti, které se mu skrze přikázání dostalo, oklamal mě a skrze ně mě zabil. A tak Zákon je svatý i přikázání je svaté, spravedlivé a dobré. Tedy to dobré mi způsobilo smrt? Naprosto ne! Ale hřích, aby se ukázal jako hřích, působil mi tím dobrým smrt, aby se hřích skrze přikázání stal nadmíru hříšným. Neboť víme, že Zákon je duchovní, já však jsem tělesný, prodaný do otroctví hříchu. Nerozumím tomu, co dělám; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž činím to, co nenávidím. Činím-li však to, co nechci, souhlasím se Zákonem, že je dobrý. Ale pak již to nekonám já sám, nýbrž hřích, který ve mně přebývá. Vím totiž, že ve mně, to jest v mém těle, nepřebývá dobré; neboť chtít dobro dokážu, ale konat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to již já, ale hřích, který ve mně přebývá. Nalézám tedy tento zákon: Když chci činit dobro, je při mně zlo. Podle vnitřního člověka radostně souhlasím se zákonem Božím. Vidím však jiný zákon ve svých údech, který bojuje proti zákonu mé mysli a činí mě zajatcem zákona hříchu, jenž je v mých údech. Já nešťastný člověk! Kdo mne vysvobodí z těla této smrti? Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Tak tedy tentýž já svou myslí sloužím jako otrok zákonu Božímu, ale svým tělem zákonu hříchu.

Římanům kapitola 7

Křesťané nejsou povinni dodržovat soboty ve smyslu starého zákona

Nařízení Mojžíšova zákona byla jen stínem toho co mělo přijít, ale skutečnost je Kristus, ať vás tedy nikdo nesoudí pro pokrm a pro nápoj nebo kvůli svátku, novoluní nebo sobotám. To všechno je stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus. (Kolosským 2:16-17) V Kristu tedy máme žít i nadále ve stínu staré smlouvy a popírat tím, co nám daroval Kristus? Křesťané nejsou povinni dodržovat soboty ve smyslu starého zákona, celý starý zákon měl ukazovat na Krista a byl jen stínem toho co mělo přijít skutečností je ovšem Kristus, který je Pánem soboty, neboť Syn člověka je také pánem soboty (Marek 2:28), ON je nad sobotou a sobota byla učiněna pro člověka, ne člověk pro sobotu. (Marek 2:27)

Rozdíl mezi Mojžíšovým zákonem a Kristovým zákonem, shrnul Ježíš Kristus v tzv. kázání na hoře, kde žádal spravedlnost o mnoho vyšší než kterou mohla zajistit litera zákona. Vrahem již není jen vrah, ale i ten kdo se hněvá bez příčiny a smilníkem je již i ten kdo se na ženu dívá chtivě. Milost z moci Ducha tedy žádá mnohem více, než žádalo desatero nebo litera Zákona a ten kdo zpytuje srdce se s pouhou literou zákona rozhodně nespokojí.

Sobotu neboli neboli odpočinutí, můžeme mít Kristu každý den pokud možno celý život, sobotní odpočinutí bylo v podstatě předobrazem odpočinutí co máme v Kristu, naopak zákonnické dodržování soboty nás může přivést do prokletí, neboť všichni ti, kteří jsou ze skutků Zákona, jsou pod prokletím, neboť je napsáno: Proklet je každý, kdo nezůstává ve všem tom, co je napsáno v knize Zákona, aby to činil. (Galatským 3:10), dále to má za následek vypadnutí z milosti, neboť je psáno zbavili jste se Krista, vy, kteří hledáte ospravedlnění v Zákoně; vypadli jste z milosti. (Galatským 5:4)

Zákon nedokáže žádný člověk naplnit. Zákon není určen pro křesťana neboť víme, že Zákon je dobrý, když ho někdo užívá náležitě a je si vědom toho, že Zákon není dán pro spravedlivého, nýbrž pro lidi nespravedlivé a nepoddajné, bezbožné a hříšné, pro lidi nesvaté a světské, pro otcovrahy a matkovrahy, pro vrahy vůbec, smilníky, lidi praktikující homosexualitu, únosce, lháře, křivopřísežníky, a co ještě jiného se příčí zdravému učení. (1.Timoteovi 1:8-10) Jako křesťan jsem pro zákon mrtvý, vždyť já jsem skrze Zákon umřel Zákonu, abych žil Bohu. S Kristem jsem ukřižován. (Galatským 2:19)

Nyní však, když jste poznali Boha, nebo spíše když jste byli od Boha poznáni, jak to, že se zase obracíte k těm slabým a ubohým živlům, kterým zase znovu chcete otročit? Zachováváte dny, měsíce, období a roky! (Galatským 4:9-10) Celý zákon je totiž obsažen v Lásce, neboť celý Zákon je naplněn v jednom slovu: ‚ Budeš milovat svého bližního jako sebe samého. (Galatským 5:14), to na čem nyní opravdu záleží je nové stvoření, proto je-li kdo v Kristu, je nové stvoření. Staré věci pominuly, hle, je tu všechno nové. (2 Korintským 5:17), neboť ani obřízka ani neobřízka nic není, nýbrž nové stvoření. (Galatským 6:15)

Účelem zákona byla tzv. výchova starozákonního Božího lidu, nyní již nejsme pod tímto vychovatelem, protože zaslíbení byla řečena Abrahamovi a jeho potomku. Písmo neříká: ‚a potomkům ‘, jako by jich bylo mnoho, ale jedná se jen o jednoho: ‚a tvému potomku,‘ a tím potomkem je Kristus. Říkám tedy toto: Zákon, jenž byl dán po čtyřech stech třiceti letech, nemůže zrušit smlouvu již předtím právoplatně potvrzenou od Boha, a tak zmařit to zaslíbení. Neboť jestliže je to dědictví ze Zákona, není již ze zaslíbení; Abrahamovi je však Bůh daroval skrze zaslíbení. K čemu tedy Zákon? Byl přidán kvůli přestoupením, dokud by nepřišel potomek, kterému bylo dáno zaslíbení. Byl ustanoven skrze anděly rukou prostředníka. Prostředník však není jen pro jednu stranu, Bůh však je jeden. Staví se tedy Zákon proti Božím zaslíbením? Rozhodně ne! Neboť kdyby byl dán Zákon, který by byl mocen obživit, byla by spravedlnost vskutku ze Zákona. Avšak Písmo uzavřelo všechno pod hřích, aby bylo dáno zaslíbení z víry Ježíše Krista těm, kdo věří. Dokud nepřišla víra, byli jsme hlídáni pod Zákonem, uzavíráni pro víru, která měla být zjevena, takže se Zákon stal naším vychovatelem ke Kristu, abychom byli ospravedlněni z víry. Když však přišla víra, nejsme již podřízeni vychovateli. Neboť všichni jste synové Boží skrze víru v Kristu Ježíši. Vždyť vy všichni, kteří jste byli v Krista pokřtěni, Krista jste oblékli. Již není Žid ani Řek, již není otrok ani svobodný, již není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. A jestliže jste Kristovi, jste símě Abrahamovo, dědicové podle zaslíbení. (Galatským 3:16-29)

My jsme křesťané z nežidů, tedy z pohanů a pro nás platí ze starého zákona toto: Pokud jde o pohany, kteří uvěřili, usoudili jsme a napsali jim, aby nic z toho nezachovávali kromě toho, že se mají vystříhat masa obětovaného modlám, krve, zardoušeného a smilstva. (Skutky apoštolů 21:25)

Takže ti, kdo jsou z víry, docházejí požehnání s věřícím Abrahamem. Neboť všichni ti, kteří jsou ze skutků Zákona, jsou pod prokletím, neboť je napsáno: ‚Proklet je každý, kdo nezůstává ve všem tom, co je napsáno v knize Zákona, aby to činil.‘ Je jasné, že Zákonem není nikdo před Bohem ospravedlňován, neboť ‚spravedlivý bude živ z víry‘. Zákon však není z víry, nýbrž: ‚Kdo ty věci bude činit, bude v nich živ.‘ Kristus nás vykoupil z prokletí Zákona tím, že se stal za nás prokletím, neboť je napsáno: ‚Proklet je každý, kdo je pověšen na dřevě.‘ To proto, aby k pohanům přišlo to Abrahamovo požehnání v Kristu Ježíši a abychom skrze víru přijali zaslíbení Ducha. Bratři, po lidsku pravím: Už potvrzenou závěť člověka nikdo neruší ani k ní nic nepřipojuje. (Galatským 3:9-15)

Hle, přicházejí dny, je Hospodinův výrok, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu. Ne jako smlouvu, kterou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země -- smlouvu, kterou porušili, ačkoliv jsem byl jejich Pánem, je Hospodinův výrok, ale toto je ta smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po těchto dnech, je Hospodinův výrok: Svůj zákon dám do jejich nitra a zapíšu jej na jejich srdce. Budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. (Jeremiáš 31:31-33)

Ježíš Kristus nepřišel zákon zrušit, ale naplnit: Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit (Matouš 5:17), mým odpočinkem tedy není sobota, ale Kristus: Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, a já vám dám odpočinek. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci; a naleznete odpočinutí svým duším. (Matouš 11:28-30)

Někdo považuje jeden den za důležitější než druhý, jiný považuje všechny dny za stejně důležité. Každý nechť je plně přesvědčen o tom, jak sám smýšlí. Kdo zachovává určitý den, zachovává jej Pánu. Kdo jí, jí Pánu, neboť děkuje Bohu; a kdo nejí, nejí Pánu a také děkuje Bohu. (Římanům 14:5-6)